Někdy potkáme dítě, které se na první pohled ničím neliší od ostatních. Hraje si, směje se, možná je trochu uzavřenější nebo naopak výbušnější, ale v běžném školním provozu by mohlo snadno zapadnout. A přesto se za jeho očima skrývá bolest, která není vidět – těžká zkušenost, která otiskla svou stopu do jeho duše. Trauma u dětí není vždy dramatické na první pohled. Nemusí se projevovat slzami, křikem ani zoufalstvím. Často je tiché, skryté, maskované za „problémové chování“ nebo „neochotu spolupracovat“. A právě proto je tak důležité, abychom se naučili ho rozpoznávat, rozumět mu a především – nezůstávali k němu slepí.

Dětské trauma může vzniknout z mnoha různých situací. Nemusí jít vždy o extrémní zážitky, jako je fyzické nebo sexuální zneužívání, válka nebo smrt blízkého. Trauma může vzniknout i z méně nápadných, ale opakovaných a dlouhodobých zkušeností – z toho, že dítě vyrůstá v nestabilním prostředí, že se mu nedostává bezpečí, jistoty ani přijetí. Může to být rozvod, dlouhodobé hádky mezi rodiči, opuštění, pobyt v ústavní péči, zanedbávání, přehlížení nebo dokonce neustálé ponižování. A co je důležité – ne to, co se stalo, ale jak to dítě vnímalo a zažilo. To, co jedno dítě zvládne překonat, může pro jiné znamenat hlubokou ránu, která nezmizí.

Problém je, že děti nemluví o traumatu jako dospělí. Neřeknou: „Byla jsem z toho traumatizovaná.“ Ony mluví tělem, chováním, emocemi. A právě tím k nám vysílají signály, že něco není v pořádku. Malé děti často reagují na trauma regresí – například se vracejí k chování, které už opustily, začnou se znovu počurávat, cucají si palec, bojí se být samy. Jiné děti se uzavřou do sebe, přestanou mluvit, nebo se stanou nadmíru poslušnými – jako by chtěly být neviditelné. A další se naopak stanou výbušnými, agresivními, zlobivými – a tak si říkají o pomoc způsobem, který většina dospělých vnímá jako problém. Přitom za tím často není neposlušnost, ale zoufalá snaha ulevit si od vnitřního napětí.

Je velmi snadné označit traumatizované dítě nálepkami: zlobivé, neposlouchá, je drzé, je líné, provokuje. Ale málokdy se zastavíme u otázky: Proč? Proč se tohle dítě chová jinak než ostatní? Co se mu v životě stalo? Co se děje doma, co zažilo, co si nese? Když se díváme jen na vnější chování, uniká nám podstata. Děti, které si nesou trauma, často nevěří světu, dospělým ani samy sobě. Bojí se blízkosti, protože už je někdo zklamal. Mají problém s autoritami, protože autority byly ty, kdo jim ubližoval. Nevěří, že si zaslouží lásku, pozornost nebo pochvalu. A to všechno se pak promítá do jejich vztahů, výkonu ve škole, emocí i sebevnímání.

Jednou z největších bolestí traumatizovaného dítěte je pocit, že je „jiné“, „divné“, že nikam nepatří. Často se přidá stud, vina, strach, pocit méněcennosti. Dítě si může myslet, že si za to, co se mu stalo, může samo. Že bylo špatné, že si zasloužilo trest, že láska je podmíněná poslušností. A právě v tom je trauma tak záludné – zakládá do nitra dítěte hluboké přesvědčení, že není v pořádku. A jak má potom takové dítě zdravě růst, když základní pocit, který si o sobě nese, je stud nebo bezcennost?

V běžném školním nebo rodinném prostředí často nevíme, co se dítěti stalo. Může se chovat problémově, odmítat spolupráci, působit nevděčně nebo nezúčastněně. A přitom by možná stačilo se na chvíli zastavit, ztišit a být s ním. Dítě, které si nese trauma, potřebuje především bezpečí. Nejen fyzické, ale i emocionální. Potřebuje vědět, že dospělý není hrozba, ale opora. Potřebuje předvídatelnost, klid, přijetí. Potřebuje prostor pro své emoce – i když jsou nepříjemné. A hlavně potřebuje někoho, kdo bude trpělivý. Kdo nebude čekat, že se změní ze dne na den. Kdo bude věřit, i když ono samo už dávno víru ztratilo.

Velkou roli hraje i způsob, jakým s dítětem komunikujeme. Místo příkazů a zákazů je dobré volit popisné vyjadřování. Místo hodnocení zkusit porozumění. Děti, které zažily trauma, jsou často citlivé na tón hlasu, mimiku, náladu dospělého. Každý zvýšený hlas může spustit obrannou reakci. Každé napomenutí může být vnímáno jako osobní útok. Proto je důležité, abychom dokázali udržet klid – i když je to těžké. Abychom dokázali stát vedle dítěte, ne proti němu. A abychom si uvědomovali, že naše reakce může rozhodnout o tom, jestli se dítě otevře, nebo se ještě víc uzavře.

Neexistuje univerzální návod, jak pracovat s traumatizovaným dítětem. Každé dítě je jiné, každé trauma má jinou podobu. Ale jedno je jisté – nejdůležitější je vztah. Autentický, opravdový, bezpečný vztah s dospělým, který se nenechá odradit prvními projevy odporu, agrese nebo mlčení. Když dítě zjistí, že někdo vydržel jeho výkyvy, že ho nepřestal mít rád ani ve chvílích, kdy bylo těžké ho mít rád – teprve tehdy začíná proces uzdravování. A ten může být dlouhý. Může bolet. Ale je možný.

V mnoha případech může být velmi prospěšná také spolupráce s odborníky – dětským psychologem, terapeutem, krizovým centrem. Je důležité nebát se požádat o pomoc, když máme pocit, že dítě něco trápí, že něco nezvládáme, že potřebujeme podporu. Není ostudou nevědět si rady. Naopak – je to známka zodpovědnosti a péče. Dítě s traumatem potřebuje nejen pochopení, ale i jasné mantinely. Potřebuje vědět, že svět má pravidla, že někdo drží otěže, že ho někdo vede. A také, že je možné znovu důvěřovat. Ale k tomu všemu potřebuje dospělé, kteří se nebojí být citliví a zároveň pevní.

Příběhy dětí, které si nesou trauma, jsou často smutné. Ale nemusí tak končit. Dítě není definováno tím, co se mu stalo. Není navždy určeno svou bolestí. Má schopnost růst, měnit se, léčit – pokud mu k tomu dáme podmínky. Pokud mu ukážeme, že život může být jiný. Že existují dospělí, kteří neubližují. Že existují vztahy, ve kterých je bezpečí. A že i po pádu se dá znovu vstát.

Dospělý, který porozumí traumatu dítěte, nemusí být terapeut. Nemusí mít všechny odpovědi. Stačí, když bude vidět, slyšet a bude blízko. Když se nebude snažit dítě změnit silou, ale bude mu dávat prostor, čas a důvěru. Když ho obejme vnitřním klidem, ne výčitkami. A hlavně – když vydrží. Protože někdy je největší léčivou silou právě ta přítomnost. Tichá, pevná, trpělivá.

Možná právě my budeme tím, kdo zlomí řetězec bolesti. Možná právě naše vlídné slovo, naše tiché gesto, naše všímavost pomůže dítěti vykročit z temnoty směrem k důvěře. A to je ten největší dar, jaký můžeme dětskému srdci dát.